Hodina tance - Loki/OC - 2. část

Tak jak jste si určitě všimly/i (i když pochybuju, že tu jsou nějaký kluci:D) měla jsem menší problémy s připojením k internetu, ale teď už by to mělo bejt v pohodě, tak snad:D kdy bude další Astrid upřímně netušim, ale pokusim se k tomu dokopat co nejdřív, tak v úterý nejpozdějc.. Při tom polehávání na pláži se na mě spíš valí nápady na jednorázovky, takže se to snažim sespsat než to zapomenu.. :D určitě to pochopíte..

Nečekala jsem, že budu pokračovat zrovna v tomhle a taky to nejspíš za nic nestojí, ale snad vás to aspoň na chvíli zabaví.. :D už mlčim, dneska večer a zejtra dopoledne doženu všechny vaše nový články..:)
+ píšu z nějaký nový aplikace, takže netušim, jak to bude vypadat :D

+ teď si všímám, že se asi nezkopírovala kurzíva, takže upozorňuju na myšlenkový pochody, jaký tak právě byli psaný - jestli to někde nedává smysl je to prostě nějaká myšlenka :D až přijedu domu, tak všechno opravim, slibuju:)

Víte, že vás miluju <3

Seděla jsem ve svém oblíbeném zlatavém křesle a snažila se číst. Nešlo to. Už to byl měsíc od té zvláštní chvíle ve studiu. Pamatuji si, jak byl celou dobu nespokojený. Jeho 'Znovu!' mi zní v hlavě pořád. Tančili jsme snad přes čtyři hodiny. Pohledem jsem sklouzla ke dveřím, u jakých byla pověšená jeho šála, na kterou zapomněl a odešel bez ní. Bože, musím na něj přestat myslet, neukázal se už čtyři týdny, opakovala jsem si v hlavě stále dokola. Navíc za hodinu mám schůzku s jedním milým klukem, jakého jsem potkala po svém představení. Počkat. Za hodinu! Sakra, sakra, sakra, zanadávala jsem si v duchu a rozběhla se do šatny. Rychle jsem přemýšlela co si tak vzít na sebe…

Po deseti minutách snahy nevyrvat si všechny vlasy mě napadlo, že si prostě vezmu klasiku a popadla jsem „malé černé“. Natáhla jsem si silonky a nepěchovala se do šatů. Musím vám říct, že nesnáším šaty se zipy na zádech. Jak si to má jako člověk sám zapnout?! Po menším boji se mi to konečně povedlo a odběhla jsem do koupelny, kde jsem zapojila kulmu a při čekání, než se nahřeje, jsem na sebe civěla do zrcadla.  Nikdy jsem se moc nemalovala a dneska s tím nemíním začít. Ale přece jenom asi bych mohla vynaložit alespoň malinko úsilí, řekla jsem si a natáhla se po řasence.

Po půl hodině někdo zazvonil a já začala ještě víc panikařit. Přišel nějak brzo. Nazula jsem si červené lodičky, hodila na sebe kabát a ještě doběhla zpátky do šatny pro, k botám ladící, kabelku. Vydechla jsem a s úsměvem otevřela dveře.

V restauraci nás usadili ke stolu vedle okna, což byla chyba, protože mě to neustále svádělo k tomu hledat na ulici jeho. Musela jsem zatřást hlavou, abych zahnala myšlenky na muže, který se mi ani neobtěžoval říct svoje jméno. Dala jsem si za úkol hned se začít soustředit na svého společníka, který na mě celou dobu zmateně koukal. Bože, jak dlouho jsem civěla z okna?!

„Tak co si dáš?“ zeptal se mě s úsměvem.

Skvělá otázka, možná bych se měla podívat na ten jídelníček, co držím před sebou... Rychle jsem očima projela výběr a pohled se mi zastavil na vepřové panence na slanině. NE! Ani na to nemysli! Nemůžeš si přece dát kus masa s hranolkama hned na první schůzce! V duchu jsem si povzdechla a přemístila svojí pozornost na saláty. Jednou se sem vrátím na to vepřový.

"Ten kuřecí salát nevypadá špatně. Co budeš ty?" usmála jsem se a snažila se zakrýt svůj vnitřní boj.

"Přemýšlím nad tou vepřovou panenkou." HAJZL!

"Dobře. Omluvíš mě na chviličku?" pronesla jsem co nejvíc nevinně.

"Jistě, zatím nám objednám. Vyhovuje ti červené víno?"

"To zní skvěle." odvětila jsem a snažila jsem se zvednout od stolu co nejtiššeji. Samozřejmě se mi to moc nepovedlo a židle pořádně zaskřípala.

Když jsem došla na toalety a ujistila se, že tam nikdo neni, tak jsem se zapřela rukama o umyvadlo a pustila naplno vodu. Vždycky mě totiž zvuk tekoucí vody uklidňoval a přesně to jsem teď potřebovala. Musím na něj přestat myslet, opakovala jsem si neustále v duchu a zírala na svůj odraz v zrcadle. Asi po dvou minutách jsem sklopila zrak a natáhla ruku ke kohoutku, když v tom mě někdo zezadu pevně objal. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, ucítila jsem na šíji něčí dech.

"Snad jsi na mne tak rychle nezapomněla?" zašeptal mi ten člověk do ucha. Hned jsem poznala jeho hlas. Srdce jako by se mi na chvíli zastavilo a hned nato začalo pro změnu bít až příliš rychle. Když jsem se vzpamatovala a chtěla něco říct, tak už tam nebyl. Ani jsem ho nezahlédla v zrcadle. Zmateně jsem se rozhlédla. Jak se mohl tak rychle vypařit?!! Možná už mám halucinace, ale zase odkud by se vzalo to teplo, který jsem pořád cítila na místech, kde se mne dotýkal...

Rychle jsem se oklepala a vyrazila zpět ke stolu. Už takhle jsem dost mimo, tohle mi tu scházelo. Můj doprovod mě už vyhlížel. Hned, jak jsem dosedla, tak následovalo několik jeho pokusů o nenucenou konverzaci, ale já byla absolutně duchem nepřítomna. 'Snad si na mne tak rychle nezapomněla?'

"Jsi v pořádku?" ozvalo se naproti mě a já sebou cukla. Dneska se mnou je určitě skvělá zábava.

"Omlouvám se, strašně mi třeští hlava." věděla jsem, že to nejslušnější, co v tomhle stavu můžu udělat, je zdejchnout se.

"Nic se neděje, můžeme to přeložit na jindy, pojď doprovodím tě domů." Bylo mi toho kluka líto, někdo tak sladkej a já ho takhle odkopnu.

"Ne, to je v pohodě. Zavolám si taxíka, nevím jestli bych v těhlech botách došla." usmála jsem se. Opravdu?! 'nevím jestli bych v těhlech botách došla'?! To ses zas předvedla, zanadávala jsem si v duchu. Můj společník to naštěstí přešel bez povšimnutí a rozloučili jsme se.

S oddechnutím jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a vyzula se z lodiček. Ihned jsem zapadla do koupelny a začala napouštět vanu. Oblečení jsem zhňoucaný odhodila do rohu, sepla si vlasy do provizorního drdolu a naložila se do horké vody. Nemohla jsem z hlavy dostat jeho hlas. 'Snad si na mne tak rychle nezapomněla?' 'Snad si na mne tak rychle nezapomněla?' 'Snad si na mne tak rychle nezapomněla?' Co myslí tím 'tak rychle'? Nejsou snad čtyři týdny dost na to, abyste zapomněli na naprosto cizího muže, jaký se vám do života připletl na pár hodin? Ne, není, odpověděla jsem si sama. Navíc na takového muže. Dokonalé havraní vlasy, úzké rty a lícní kosti, o jaké se snad můžete i pořezat. No, on by mě s nima klidně pořezat mohl... Potřásla jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala - dneska už snad po padesátý. To, co se stalo v té restauraci byla určitě jenom nějaká moje zoufalá halucinace. Musím se přes celou tu záležitost ze studia přenést a to hned.

Omotaná ručníkem jsem vešla do něčeho co nazývám obývák, ale ve skutečnosti to je i kuchyň, ložnice a jídelna - můj byt není zrovna obrovskej. V jednom koutě mám kuchyňskou linku, ledničku a pár dalších spotřebičů - dobře, jenom jeden a to je mikrovlnka -, v protějším koutě je vysoká přeplněná knihovna a křeslo. Uprostřed pokoje je nonstop rozložený gauč bez jakýchkoliv opěrek, takže vypadá spíše jako obyčejná matrace na nohách, na tom se válí můj laptop a nic jiného k životu nepotřebuju. Jo a samozřejmě moje šatna, jaký jsem prostě musela věnovat celou místnost, než abych uvažovala jako normální člověk a udělala tam ložnici nebo kuchyň. Ale co, mně to vyhovuje.

S vyjeknutím jsem poskočila, když jsem se podívala na 'postel' a tam se úplně v klidu rozvaloval on. Nic neříkal, pouze si mě pobaveně prohlížel. Až asi po minutě zírání mi došlo, že mi trochu víc sklouznul ručník. Rychle jsem ho vytáhla na místo a nevěděla, jestli se mám taky rozesmát nebo na něj začít křičet. Bohužel zvítězila první možnost. Nikdy jsem naštěstí neměla moc problémy s nahotou, takže i když jsem trochu zrudla, nijak zvlášť jsem se nestyděla, navíc zas tolik toho neviděl.

"Jak? Proč?" bylo jediné, co jsem ze sebe byla schopná vypravit, když jsme se přestali stupidně culit.

"Omlouvám se, že jsem se prve nepředstavil, jsem Loki z Asgardu." oznámil slavnostně jako by byl nějaký král.

"Já jsem Anna." odvětila jsem a zkoumala jeho oči. Pouze se usmál. Oba jsme na sebe bezeslova civěli asi pět minut.

"Ehm... Máš mojí šálu." vypadlo z něj.

"Jo jasně." vzpomněla jsem si a vystřelila z gaučopostele. Těsně před věšákem jsem se zastavila, došlo mi, že mu jí nechci vracet. Přitáhla jsem si těsněji osušku - nejspíš bych se měla obléct, ale vždyť už je deset večer, nebudu se kvůli němu namáhat - a obtočila si šál kolem krku.

"Nečekej, že ti jí vrátím, ó velký Loki z Asgardu, ať už je to kdekoliv." pronesla jsem a začala před ním poskakovat, jak malé dítě. Možná jsem v jeho oslovení použila moc ironie, protože jeho pohled ztvrdnul a on jedním výpadem chytil oba konce šály, škubnul za ně a já mu spadla doslova k nohám. Sklonil se ke mně a zašeptal: "Šála není jediná věc, jakou jsem si přišel vzít." Než jsem se vzpamatovala, tak jeho rty drtily ty mé. Vytáhl mě k sobě a obtočil si mé nohy kolem pasu - deja vu? - když jsem se na něj dostatečně přilepila, tak se i se mnou zvedl a někam šel; zrovna jsem věnovala větší pozornost jeho krku než okolí. Najednou se zastavil.

"Tohle asi není ložnice." konstatoval po chvilce a já se rozhlédla - byli jsme uprostřed mé přehnaně velké šatny.

"Nemám ložnici." odpověděla jsem jako by to bylo úplně normální.

"Myslím, že si dokážu poradit i tady." usmál se a položil mě na nízkou komodu.