What the hell?! - Loki/OC

Jak se máte? :) Já jsem od pátku strašně unavená a trávim dny tím, že usínám skoro všude a skoro při všem... Takže to co jsem zplodila je možná trochu mimo, ale přísahám, že jsem se snažila... Ale můj stav prostě neni zrovna nejlepší :D ani nevim z čeho jsem tak vysílená... Jinak jestli si vzpomínáte na tu česko-anglickou jednorázovku, jakou jsem sesmolila na školní přednášce, tak tohle je ona - konečně jsem jí dokončila. A ano vím, že jsem vymyslela velmi originální název... Příště to bude lepší, slibuju!

„What the hell…?!“ zakřičela jsem, když jsem se vrátila pozdě odpoledne domů z práce.

„Shhh…“ snapped on me vysoký cizinec, stojící uprostřed mého obýváku. Otevřela jsem pusu, abych zaprotestovala, ale on se během mrknutí oka objevil vedle mě a přidržel mi dlaň na ústech.

K smrti vyděšená jsem vzhlédla do jeho zelených (nebo modrých? Netuším, ale vím, že byly naprosto stunning) očí. Nemám zdání proč, ale uklidnilo mě to a nechala jsem své svaly uvolnit. Jakmile si toho všiml, tak se na jeho oh.my.god.so.fucking.beautiful obličeji mihl malý úsměv. Jak může mít někdo v létě tak bledou kůži? Pochopila bych, kdyby byl albín, ale hned třetí věc, jaká upoutala mou pozornost, byly jeho dlouhé, uhlazené a hlavně ČERNÉ vlasy.

Ani jsem si nevšimla, že už mě dobrých deset minut nedrží a já pouze tupě zírám, jak přechází po pokoji a příležitostně vykoukne z okna.

„So…“ začala jsem. Nevypadal zrovna jako zloděj a kdyby mě chtěl zabít, tak jsem asi už dávno mrtvá, tudíž by mi moh‘ vysvětlit co se tady do háje děje. Tázavě na mne pohlédl.

„Mohl bys mi odpovědět na moji otázku?“ dostala jsem ze sebe.

„Omlouvám se, jak zněla? Byl jsem docela zaneprázdněn.“ odvětil s klidem.

„Dobrá, nech mě ji zopakovat ‚what the hell?!‘ tak nějak to bylo, pravděpodobně vyděšenějším hlasem.“ Neměla jsem tušení, proč jsem tak klidná. Možná bych měla vytáhnout svůj pepřák nebo tak něco, napadlo mě, ale hned mi došlo, že bych asi stejně neměla šanci vzhledem k tomu, že byl o dobrou stopu vyšší než já – a to jsem si přišla mezi lidmi až příliš vysoká. Ale přesto – nějakej fucker, jakýho neznám, si postává v mém bytě, a co dělám já? Přemýšlím nad tím, jak jsou úžasný jeho oči a – když se podívám na jeho tělo – how ridiculous is his clothes. Má na sobě něco zelenočernozlatýho netuším-jak-to-nazvat. Tunika? Možná. Jediný co vím s jistotou je, že se na to použila spousta kůže.

„No, řekněme, že tady vyčkávám.“ vytrhl mě mužům hlas z myšlenek.

„Na co?“

„For the battle in the Midtown of this city to end.“

„Battle?!“ What the heck is he talking about?

„Ano. Spousta mimozemšťanů útočících na New York…? Proti nim bojující Avengers…? Nic…?“ zeptal se nevěřícně. Zakroutila jsem hlavou.

„Proč by mimozemšťani útočili na tuhle stupidní planetu?“ zeptala jsem se nechápavě.

„To není tvoje věc.“ vyštěkl. Aby ses nezbláznil, projelo mi hlavou, ale raději jsem trochu couvla.

„Takže se tu vlastně schováváš.“ konstatovala jsem bezmyšlenkovitě a hned si za to vynadala. Vypadalo to, že tahle moje otázka ho tak vytočila, že si dal i tu práci, aby odhlédl od okna a opět se ke mně otočil čelem. Pomalu mě přejel pohledem a já se nervózně ošila.

„I’m not hiding, you little midgardian.“

Co sakra znamená ‚midgardian‘?!

„Dobře, tak proč se tedy ‚not-hiding-just-waiting‘ v mém bytě?“ Ani jsem se nepozastavila nad bitvou v Midtown, tam se děje spousta blbostí – proto bydlím na Upper East Side. Spousta lidí si myslí, že když tam bydlí Tony Stark ve své slavné Stark Tower, tak je to automaticky nejlepší část NY, ale já to mám radši tady.

Neodpověděl a já už přestávala cítit nohy z dlouhého postávání na místě v lodičkách, tak jsem se zula a namířila si to do kuchyňského koutu. Když jsem si postavila vodu na čaj, tak mě napadlo něco, o čem jsem věděla, že to není zrovna nejlepší nápad, ale jako bych já někdy měla dobrý nápady.

„Dáš si něco k pití?“

Pozvedl pobaveně obočí.

„Voda bude stačit.“ řekl a posadil se na gauč.

Nějak mi tu začíná domácnět. Do čeho jsem se to zase namočila, pomyslela jsem si, ale tak co, stejně dneska nemám co dělat a on nevypadá zrovna špatně.

„Dostaneš čaj.“ oznámila jsem mu a natáhla se na polici pro dva sáčky.

---

„Takže abych si to ujasnila; ty jsi Loki z nějakýho Asgardu, údajný bůh, snažící se ovládnout tuhle planetu a blablabla? No nic moc volba, myslím, že tohle je jedno z nejhorších míst, kde vládnout. By the way I’m Anita, since you didn’t ask.“ řekla jsem a snažila si dát dohromady vše, co mi tady už přes dvě hodiny vysvětloval, sice to všechno znělo dost přitaženě za vlasy, ale co. Také jsem si všimla, že mi začínají docházet čajové sáčky.

Najednou mě Loki rychle popadl a stáhl na zem před gauč. Neviděla jsem co se děje, ale slyšela jsem zvuk trysek, když Iron Man proletěl kolem mého okna. Zůstali jsme schoulení v ‚úkrytu‘ ještě asi sedm minut, než jsem dostala povolení si sednout zpátky.

„Nejsem žádný ‚údajný‘ bůh! Jsem skutečný bůh.“ odsekl.

„Dokaž to.“ slyšela jsem svůj hlas, aniž bych si uvědomila, co dělám.

„Co bys chtěla vidět?“ zeptal se.

„To nejlepší co umíš.“ nadhodila jsem a než jsem mrkla, tak bylo v pokoji přes deset jeho kopií. Jeden Loki nám dokonce šel udělat další várku čaje.

„Dobře, to stačí. Tohle je trochu děsivý.“ Musím přiznat, že mě napadlo i pár ne-tak-děsivých věcí, ale o tom se mu zmiňovat nebudu.

Zablýsklo se mu v očích a já se na chvíli lekla, že ví, na co myslím, ale kopie zmizeli hned, jak před nás jedna z nich postavila šálky s čajem.

Mluvili jsme a mluvili. Nějak ze mě opadla moje původní touha vyhodit ho. To zapálení, s jakým mi vyprávěl o magii… He was such a cutie. Rozhodla jsem se na chvíli zavřít oči a vnímala jsem pouze jeho hlas, dokud se nezačal vytrácet a já neusnula.

---

Protáhla jsem se a otevřela oči. Byla jsem v posteli. Loki mě sem nejspíš musel přenést, pomyslela jsem si s úsměvem. Vykopala jsem se z peřin a šla ho hledat do obýváku. Už tam nebyl.

„Ta jeho slavná bitva asi už skončila,“ řekla jsem si zklamaně a namířila jsem si to do kuchyně, kde mě do rozespalých očí uhodila obrovská kytice svázaná zlatou stuhou. Mezi květy jsem si všimla bílého papírku, jaký jsem ihned vytáhla a přečetla si, co na něm stojí:

‚Milá Anito, děkuji za poskytnutí útočiště – i když stále odmítám tvrzení, že jsem se skrýval. Mrzí mne, že se s tebou nemohu rozloučit osobně, ale mám další povinnosti, jakým musím dostát. Omlouvám se za vypití všech zásob čaje. Loki‘