Hodina tance - Loki/OC - 1. část

Tak sem dávám první jednorázovku, jakou jsem zcela spontánně vyplodila dneska, takže to je dost možná strašný. Určitě je to strašný. Ale nechce se mi to zastrčit někam do složky a zapomenout na to.. Navíc, vzhledem k počtu povídek s Lokim v češtině, vždycky čtu úplně všechny, tak třeba to někoho - aspoň na ty dvě minuty - zabaví. :) Mám rozepsanou i kapitolovou povídku, ale nejsem si jistá, jestli to nemám spíš hodit do koše.. Kdyby se vážně našel někdo komu by se tohle líbilo, tak jí sem dám. To stačí, nebudu vás už zatěžovat svýma úvahama.

Bez bety.

Psala jsem u písničky Cell Block Tango, jestli jí neznáte nebo si jí chcete ke čtení pustit - což doporučuju :D - tak jí najdete tady. :)

Zůstala jsem v tanečním studiu po zavíračce, byla jsem vynervovaná, zítra mě čekalo moje první částečné sólo. Tanec byla moje vášeň odjakživa, ale vždycky jsem tancovala ve větší skupině s ostatními, jenže tento týden jsou slavnosti, kde naše taneční skupina společně s dramatiky dělá celý muzikál Chicago a mě si zvolil jediný klučičí člen sboru jako spolutanečnici. Dala jsem iPod do dokovací stanice a zapla na smyčce Cell Block Tango, stáhla jsem si dlouhé vlasy do ohonu a stoupla si před zrcadlo zakrývající dvě stěny místnosti.

Pop…

Nádech.

Six…

Výdech.

Squish…

Narovnat záda.

Uh uh…

Zaujmout základní postoj.

Cicero…

Zaklonit hlavu.

Lipschitz…

Těsně před koncem tance jsem leknutím vykřikla. Ve dveřích stál černovlasý muž v obleku. Okolo krku měl zlatě vyšívanou zelenou šálu a na tváři zvláštní úsměv. Nic neříkal.

„Ehm… Potřebujete něco?“ zeptala jsem se rozpačitě.

Přejel mě pohledem a odpověděl: „Ne, jenom jsem šel kolem a zahlédl vás v okně. To jste tu úplně sama? V celém studiu?“

Takže takhle umřu? Zabije mě náhodný kolemjdoucí? Když nic aspoň mu musím přičíst k dobru, že nevypadá vůbec špatně…

„Musím cvičit na zítřejší vystoupení.“ odpověděla jsem.

„Viděl jsem vaše cvičení.“ Do posledního slova dal velkou dávku opovržení a tím mě dost naštval.

„Dokážete to snad líp?“ vypadlo ze mě, než jsem si stihla uvědomit, co dělám.

Pozvedl obočí a usmál se. Přešel k lavičce a postupně si začal sundavat šálu, sako a nakonec kravatu. Zrychlil se mi tep, když si rozepl první dva knoflíky košile a vyhrnul rukávy. Posunul písničku na iPodu na začátek a ladně přišel ke mně.

„Smím prosit?“

Nedokázala jsem ze sebe vypravit souvislou odpověď, tak jsem jenom přikývla a on mě jednou rukou chytil za bok a přitáhl si mě až nebezpečně blízko k sobě. Poprvé jsem zalitovala, že mé šaty jsou tak lehké, přes tenkou látku jsem měla pocit, že cítím každý jeho sval a rukou jako by se mi propaloval až na kůži.

„Dáváte do toho málo vášně,“ řekl a udělal první krok dopředu, „musíte se zaposlouchat do textu a vžít se do role.“ strhl mě do záklonu, a aniž by spustil oči z mých, rychle jednou rukou sjel na mé stehno a obtočil si mojí nohu kolem boku. Zalapala jsem po dechu, ale než jsem stihla něco namítnout, zase jsem stála pevně na podlaze a on se mnou začal svižně plout po parketu, byla jsem lapená v jeho pohledu, dokud nedošlo na rychlou otočku, kdy se mi rozsvítilo a rozhodla jsem se vymanit se z jeho sevření, on ovšem rychle poznal, o co mi jde - když jsem se začala oddalovat, cukl s mou rukou tak moc, že jsem ho málem srazila na zem.

„Opatrně.“ zašeptal tlumeným hlasem a přitom se mi jemně rtem otřel ucho, měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou, protože bych přísahala, že se moje kolena v tu chvíli proměnila v rosol. Zjevně si toho všimnul, podíval se na mě a s úsměvem mě začal vést přes sál, dokud se mnou nenarazil o stěnu. Ačkoliv jsem se snažila zadržet bolestné zasténání, nevyšlo to. Zablýsklo se mu v očích a pohodil si mě, jako bych vážila sotva dvacet kilo, jak si stihl obě moje nohy obmotat kolem pasu jsem vůbec nepostřehla. V této pozici jsme setrvali, oba dva jsme byli udýchaní a uvěznění v pohledu toho druhého. Najednou se jeho obličej rychle přiblížil a ucítila jsem, jak se jazyk nemilosrdně probíjí do mých úst. Neprotestovala jsem. Možná jsem si ještě před chvíli myslela, že mě zabije a netuším, jak se jmenuje, ale jestli něco, tak musím uznat, že tenhle chlap umí tancovat. Písnička skončila a on kousek odstoupil a nechal mé nohy dopadnout na podlahu. Než jsem opět zaslechla počáteční melodii, tak pouze poznamenal: „Ne, ještě to není ono. Znovu!“

Pop… Six… Squish… Uh Uh… Cicero… Lipschitz…