Astrid - Loki/OC - 18. kapitola

Dobré ráno, tak tady experimentuju na tabletu, protože laptop mi ze záhadných důvodů nejde připojit na místní WiFi :D netuším, jak to bude po zveřejnění vypadat, ale tak hlavně, že jsem to nějak udělala :D užijte si kapitolu :) jedna nebo dvě se do konce tejdne ještě snad objeví :) - slibuju, že až zprovoznim laptop, tak to předělám, aby to vypadalo nějak k světu :D a děkuju za komentáře :)

Loki sledoval Astrid, když ji držel na klíně. Chtěl si užít poslední momenty. Brzy bude vědět, že není Asgarďan, není pravý syn Odina, ale nic víc než mrazivý obr a syn Laufeye. Nebyl skutečný Asgarďan a byl selhání jako mrazivý obr. Loki cítil, že nepatří ani na jednu planetu.
„Kvůli čemu jsi se mnou potřeboval mluvit?“ zeptala se Astrid. Cítil, jak v něm roste úzkost. Co když ho zavrhne?
„Je tu něco co bys měla vědět. To co způsobilo, že otec upadl do spánku bohů.“
Astrid si všimla, že se mu oči plní slzami. Pohladila ho po tváři.
„Je v pořádku, jestli o tom nechceš mluvit. Musíš být tak vyděšený. Thor je ve vyhnanství, Odin v jeho spánku a ty musíš vládnout, když je válka na spadnutí. Víš, že jsem tady vždycky pro tebe,“ řekla Astrid a pouze to Lokimu stěžovala, tím jak byla milá. Věděl, že by ho zabilo, kdyby se na něj dívala se strachem nebo dokonce s nenávistí. Ostatní už ho neměli rádi a ona byla odjakživa jediná, kdo ho přijímal takového jaký je. Teď když zjistil, že je úplně jiný, přijme ho i tak a bude ho stále milovat? Byl strašně nervózní, rozbolelo ho břicho a cítil, jak se mu z očí derou slzy.
„Během včerejší bitvy se mne dotkl mrazivý obr, ale místo aby se mi ruka poranila, tak zmodrala. Hledal jsem odpovědi v podzemí, dotkl jsem se Tesseractu a zmodral jsem celý. Právě v tu chvíli přišel otec a vysvětlil mi to. Prý mě našel během války na Jotunheimu. Byl jsem příliš malý na obyčejné jotunské dítě. Jsem syn Laufeye,“ řekl Astrid a vyhýbal se při tom očnímu kontaktu. Astrid počkala, až domluví a celou dobu si skousávala ret, bylo jí ho tak líto. Prošel si tolika věcmi, tak rychle. Muselo ho to zasáhnout víc, než si dokázala představit.
„Loki, ty můj chudáčku. To muselo být tak strašné slyšet. Víš, že tě tví rodiče milují za každých okolností, jsi Odinův syn. Jsem si jistá, že se tě pouze snažili chránit, ale bylo od nich špatné takhle dlouho ti lhát. Určitě to pro ně byla těžká situacek,“ zašeptala a omotala mu své ruce kolem. Její reakce ho šokovala. Předpokládal, že co nejrychleji vyskočí z jeho klína a bude na něj koukat jako na zrůdu nebo alespoň bude překvapená.
„A tobě nevadí, že jsem mrazivý obr?“ zeptal se. Vzhlédl k ní a očekával nějaké vysvětlení. Nechápal, jak může být tak klidná. Kdokoliv jiný by použil toto zjištění jako další důvod proč ho nenávidět.
„To, že jsi něco zjistil až teď, tě nepřemění na jinou osobu. Jsi pořád ten stejný Loki, jakého znám a miluji,“ odvětila a přitáhla si ho blíž. Bylo to to jediné, jak mu mohla právě teď pomoci.
„Nevím, čím jsem si tě zasloužil,“ řekl a uvolnil se. Konečně z jeho ramen spadla ta obrovská tíha. Do této chvíle se cítil tak sám.
„Takže co se potom stalo Odinovi?“ zeptala se pomalu Astrid, věděla, že je to citlivé téma. Loki musel být strašně vystresovaný, když ztratil Thora a otce v jeden den.
„Naštval jsem se. Cítil jsem se zrazený. Pohádali jsme se a poté upadl do svého spánku,“ odpověděl jednoduše Loki, při hlazení Astridiných zad.
„Všechen ten tlak ho musel unavit. Nedokážu si představit, jak osaměle se teď cítíš, jestli je tu něco co můžu udělat, tak mi to prosím řekni…“ pronesla potichu a vzhlédla k Lokimu.
„Nejsem sám, mám tebe. Vše co po tobě žádám, je tvoje přítomnost,“ řekl a objal ji ještě pevněji.
„Myslím, že to zvládnu,“ odvětila a narovnala mu helmu.
„Nechápu, proč mi to tak dlouho zatajovali…“ opakoval si pro sebe.
„Je úlohou rodičů ochránit svoje děti. Pravděpodobně nevěděli, jak ti to říct, aniž by ti ublížili a poté jsi vyrostl a bylo pozdě ti to oznamovat,“ pokusila se to zdůvodnit Astrid.
„Ale pořád to není dost dobrá výmluva,“ odpověděl Loki, položil si hlavu na její hruď a zavřel oči. Astrid ho jemně hladila zezadu na krku.
„Ne, to není. Lhát ti bylo špatné, ale musíš si uvědomit, jak těžké to muselo být pro ně,“ pokusila se ho uklidnit Astrid.
„A co takhle jak těžké to je pro mě?“ zeptal se vážně.
„Já vím a neříkám, že to vzhledem k tobě bylo fér. Jenom chci, aby ses na to podíval i z jejich strany. Nechci sledovat, jak se kvůli tomu vzdaluješ od své rodiny.“ řekla a Loki to vzdal.
„Chápu, ale budu potřebovat čas, abych se s tím vyrovnal,“ odvětil a Astrid ho lehce políbila.
„Máš tolik času, kolik jen potřebuješ a já tady budu celou dobu pro tebe,“ prohlásila.
„Děkuji. Je tady ještě jedna věc, o kterou tě chci požádat…“ začal a podíval se jí do očí.
„Jen se ptej. Jsem věrná svému králi a budu mu sloužit, jak se patří,“ zkusila s úsměvem odlehčit situaci.
„Prosím, už přede mnou nikdy neklekej,“ odpověděl. Byl rád, když před ním lidé padali na kolena, ale ona byla výjimka.
„Dobrá, ale co si o mne pomyslí ostatní?“ zeptala se, protože nechtěla, aby si o ní mysleli, že je neslušná.
„Královna nemusí poklekávat před králem,“ odvětil a Astrid se na něj překvapeně podívala.
„Ale já nejsem královna,“ odpověděla.
„Ne, nejsi. Ale budeš,“ řekl s úsměvem. Pokud ho Astrid mohla přijmout takového, jaký byl, nevadilo jí, že použil lsti k vlastnímu zisku, a ani že nebyl v žádném ohledu jako Thor, tak pro něj byla dokonalá a nechtěl propásnout šanci s ní být do konce života